Proč si (ne)pořídit psa z útulku

… informace od laika, který si takové hovado psa adoptoval.

Jak to vůbec začalo?

Vždycky jsem milovala psy. Když jsem byla malinká, pořád jsem škemrala, že bych chtěla pejska, a jak jsem tak usilovně prosila, přání mi bylo v pěti letech splněno.
Jelikož už tento pejsek nežije, trošku si zavzpomínám a uvedu i pár informací o ní, nicméně nebudu Vám dávat za zlé, když tento úryvek přeskočíte – s adopcí psa to zatím nesouvisí.

Jmenovala se Izabell Greisi, ale pamatuji si, jako by to bylo včera, co jsme jí s mamkou vybíraly druhé jméno, kterým ji budeme oslovovat. Izabell nám přišlo zbytečně dlouhé a „Izi“ nám asi tenkrát znělo příliš tvrdě. Teď se celkem divím, že nás nenapadlo jí říkat „Bell“ nebo „Bello“. Třeba to mamku napadlo, ale chtěla něco originálnějšího…
Ani nevím, jak k tomu došlo, ale shodly jsme se pro oslovení „Jessie“. A tak jsme jednoho slunečného dne jely svým starým Renaultem pro naši Izabell Jessie Greisi. Byla tak droboučká…
Když jsme prarodičům, sídlícím pár kroků od nás, řekly, že jsme si pořídily psa, zaznělo tam něco jako „Ten pes nepřekročí práh našeho domu!“, ale jak si myslíte, že to asi dopadlo?
Netrvalo to dlouho a babička si s Jessie vytvořila tak krásný vztah, že si ji na sklonku jejího života doslova adoptovala. Poslední rok trávila Jessie většinu času právě s ní. Sice je to babička a většina z nás asi ví, jak to babičky mají s vykrmováním vnoučat a domácích mazlíčků, ale byly spolu a měly se neskutečně rády.
Teď má naše milovaná první fenka Izabell Jessie Greisi právě na babiččiné zahradě hrob a všichni na ni vzpomínáme jako na toho nejhodnějšího pejska, co jsme si mohli přát.

jessie

Pokud jste část ohledně Jessie nevynechali, pak víte, že v posledních letech žila u babičky. Babička se do ní natolik zamilovala, že tomu ani nemohlo být jinak. Doslova si ji přivlastnila a stále se divím, že její smrt unesla (i když těžce).
Nebylo to tak, že jsem přestala mít zájem (což se samozřejmě u některých dětí může stát – já bych malému dítěti pejska nepořizovala, jelikož se stává dlouhodobou součástí života), tak nějak jsem se smířila s tím, že můj pes je teď babiččin. Přeci jen, když s ní pro mě denně chodila do školky, za ten čas se mezi nimi vytvořilo skutečně obrovské pouto.
Má láska k psům však přetrvávala, také jsem chtěla psa, se kterým bych měla tak nádherný vztah.

Když nad tím tak přemýšlím, k tomuto článku by se hodil popisek „Doma nezkoušejte“, protože to celé bylo takový pokus-omyl a většina věcí, které se udály, zní opravdu nerozumně a utvrzují mě v tom, jak spontánní, naivní a lehkomyslná jsem. Naštěstí v mém případě všechno dobře dopadlo, ale nemusí tomu tak být vždy.

Můj taťka, podnikatel (do slova a do písmene – podniká opravdu podnikavý život), v té době začínal spolupracovat s jedním nejmenovaným útulkem na projektu týkajícího se výchovy a převýchovy psů, takže jsem tam čas od času jezdila s ním. To znamenalo, že se člověk, který hledal psa, dostal k psům, kteří hledali domov. Takže si umíte představit, jaké platonické lásky ke zdejším psům vznikaly a kolik slz jsem probrečela, když mi bylo doma oznámeno, že dalšího psa mít nemůžu.

Teď bych na to měla stejný názor, jako moji rodiče. Čekala mě volba střední školy a celkově si myslím, že v období, kdy nemáte jistou budoucnost, není nejlepší si pořizovat něco, co vás bude tolik let „držet při zemi“. Při volbě střední školy mě to skutečně omezovalo a nemít psa, šla bych nejspíš jinam, ale (opět) v mém případě to nebyl až takový „handicap“, jelikož bych zřejmě tak jak tak šla na gymnázium. Musím však podotknout, že jsem rozhodnutí pořídit si psa v pubertě nikdy nelitovala. Láska je potřeba a v tomto období se hůř komunikuje s lidmi, takže mi to ve finále prospělo.

Oznámení neoznámení, psa jsem si přála více než cokoliv jiného (nepočítaje koně, ale v to jsem ani nedoufala, přeci jen to je trochu jiná liga… o tom si povíme jindy). To léto jsem se začínala zajímat o to, jak si přát. A protože za zkoušku člověk nic nedá, řídila jsem se tím. Představovala jsem si konkrétního psa, jak ten můj měl vypadat. Brala jsem to jako hotovou věc, já a můj pes. Bylo to něco, na co jsem myslela pořád.

…a mé velké přání se skutečně v nečekanou chvíli vyplnilo!

Měl to být normální víkendový výlet do Prahy. Původně také byl, ale v neděli jsme před odjezdem domů postrádali program, tak jsme brouzdali internetem, jaké akce v Praze právě probíhají. A tak jsme objevili Den pro štěně, akci útulků proti množírnám, na kterou jsme se následně jeli podívat.
Mamka s jejím přítelem si našli místo na lehátku, odkud v klidu sledovali okolní dění, zatímco já jsem to tam celé procházela, bedlivě jsem si pročítala informace o různých útulcích a psech, kteří tam byli s nimi.
Měla jsem představu o pokud možno co nejmladším psovi střední velikosti, který by neměl mít problém s kočkami.
Prošla jsem to tam několikrát křížem krážem, ale žádného takového jsem neobjevila.
A mamka ležící na lehátku se podle mě modlila, abych žádného toho ideálního nenašla – pořád to neviděla jako nejlepší nápad.
Jenomže když si člověk něco opravdu moc přeje, věřím, že si vytváří jakýsi magnet, který přání ve vhodnou chvíli vyplní. A tak, když už jsem své hledání vzdávala, skočil za mamkou a jejím přítelem obrovský nádherný pes (a myslím, že jim usrkl piva z kelímku, ale dělejme, jakože ne).
„Ten je krásný, jak se jmenuje?“
„Rony.“
Rony se jmenuje i kůň, kterého jsem dlouhou dobu jezdila – takový ten srdcový kůň, na nějž se nezapomíná. Náhoda nebo osud?
O tomto dvouletém psím Ronym jsem si myslela, že je na akci se svým páníčkem, protože jsem si ani nevšimla, že by tam měli stánek jako ostatní útulky… ale nebyl. Hledal domov a našel si nás.

38036973_719139208436283_914792677877219328_n.jpg

Shrnutí

Ze začátku to s Ronym nebylo jednoduché. Stávalo se, že do něj cosi „vjelo“, začal rychle běhat, kroužit okolo nás, skákat a kousat. Už je to doba, takže si teď jen matně vybavuji, jak to tehdy bylo, ale vím, že první měsíce byly krušné. Dokonce se naši domlouvali, že jej vrátíme zpět do útulku, ale díkybohu jsem je přesvědčila, že to chce čas, který se mi nakonec dostal.
Postupem času jsem zjistila, že Rony nemá rád samotu. Zrušili jsme plot, který půlil zahradu a určoval „Ronyho část“, přesunuli jsme boudu blíž k „naší části“, začali jej častěji brát i do domu. Já jsem s ním začala chodit na cvičák a musím říct, že ho to opravdu bavilo a byl jeden z nejvzornějších a nejučenlivějších psů. Hranice „pes tedy může do domu, ale jen do obýváku“ se přesunula na „pes může všude a pokud budeš hodná, možná ti nechá trochu místa v posteli“ a žijeme spokojený život.
Dobře, dělám si trochu srandu,  musím uznat, že ze mě má respekt a většinou ho nechám spát na zemi, ale ne každý dokáže udržet pevnou ruku…
Dlouho před pořízením psa jsem váhala, jaký bych s ním vůbec chtěla vést vztah. Jestli být ten tvrdý pán, neoblomný šéf, nebo nejlepší kamarád, parťák. Ve finále jsem to dovedla (sama nechápu, jak) do své vysněné podoby – Rony mě bere jako alfu, poslouchá, má ze mě respekt a mohu si k němu cokoliv dovolit, ale zároveň máme spolu skvělý vztah, jdeme do všeho spolu a je schopný se mnou strávit jak celý den venku, tak i na pohovce u filmů.

Proč si tedy (ne)pořídit psa z útulku?

+ Uděláte dobrý skutek. 
+ Pes, který se dostane z útulku do milujícího domova, je neskutečně vděčný a oplácí Vám to svou láskou po celý život.
+ Pokud je to voříšek, na což v útulcích můžete narazit poměrně často, je určitě mnohem odolnější, než kdejaký přešlechtěný papírák.
+ Při troše štěstí můžete v útulku narazit i na vychovaného psa a nebudete si muset dělat starosti se základy výchovy, kousáním bot a loužičkami.
+ Opět co se týče voříšků – máte originál – nenajdete nikoho s podobným psem! 

– Neznáte jeho minulost. I když už je třeba starší, musíte k němu přistupovat jako k úplně novému členu rodiny, zjišťovat jak na co reaguje, co mu vadí… zkrátka nemáte tu 100% jistotu, jako u psa, kterého máte odmalička. 
– Není zde možnost výstav a uchovnění. K tomu bych ráda dodala, že existují i tzv. Voříškiády – výstavy právě voříšků a pejsků bez PP. A co se uchovnění týče, jsem moc ráda, že je povinností tyto útulkové pejsky kastrovat – zabraňuje se tak dalšímu množení.

Tohle je však můj názor a mě by teď zajímalo, co si o tom myslíte Vy? Máte svého vlastního psa? A co si myslíte o psech z útulků? Máte s nimi zkušenosti?

S pozdravem,
Via

Reklamy

One thought on “Proč si (ne)pořídit psa z útulku

  1. Adoptovat pejska je moc krásná myšlenka. Asi to jednou udělám.

    „Bohužel“ jsem až moc toužila po šeltii. Takže místo toho, abych navštívila blízký útulek, jsem jela pro štěně v daleké zapadlé vesnici a zaplatila nemalé peníze. Jo, někdy má člověk zajímavé priority. 😀

    Ale ne, vážně. Adopce pejska z útulku je krásný čin a já ho moc podporuju. Sama se zatím činím jen občasnými příspěvky různým psím organizacím.

    Liked by 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s